Nepřeplatitelná

Dostala jsem tento měsíc tři skvělé pracovní nabídky. Stouplo mi ego až do nebes. Dostala jsem se z pozice, kdy žádám firmy o to, abych u nich mohla pracovat, do stádia, kdy firmy žádají mě, jestli bych s nimi nespolupracovala. Přijďte si s námi dát kafe. Máme pro vás nabídku. 

Jednadvacáté století. Lidé si vybírají firmy, firmy si nevybírají lidi. A firmy se musí začít sakra snažit, aby u nich lidé chtěli pracovat. A tak to má být. Časy, kdy mezi sebou bojovali profesionálové, je pryč. Teď mezi sebou musí bojovat firmy. 

Je pro ně důležitá svoboda v práci? Starají se o svou firemní kulturu? Mají vůbec nějakou? Starají se o štěstí svých zaměstnanců? Má smysl pro ně pracovat? 
Podílím se tím na něčem dobrém, výjimečném, smysluplném, správném? Přináší mi to štěstí?

Všechny tři nabídky jsem odmítla. Všechny byly lépe placené. V první mi dokonce nabízeli dvakrát větší plat, než mám ve své současné práci. Ta práce by mě bavila (opravdu hrozně moc), rozvíjela, profesně bych "povýšila".

A v ten moment, když jsem odmítala druhou lepší pozici, jsem si uvědomila ten neuěřitelně sladký pocit. Jsem nepřeplatitelná. Neuplatitelná. Peníze přestaly hrát jakoukoliv roli. 

Ne kvůli tomu, že jich mám tolik, to vůbec ne. Jsem klasik jako většina národa, před koncem měsíce hledám po kapsách drobné a s přáteli si kupujeme cigaretové krabičky napůl.

V momentě, kdy si uvědomíte, že jste na svém postu nepřetahnutelný, nepřeplatitelný, nezískatelný jakýmkoliv jiným způsobem, jste tam, kde máte být. Protože štěstí se nedá přeplatit.

A možná to bude někdy jinak. Samozřejmě, není to konečná. Ale čím dál tím víc si uvědomuji, že je to mimořádné. Možná se to zlomí. Možná to bude jinak za měsíc, za rok. Ale teď je to prostě takhle. 

Jsem nepřeplatitelná. 
A cítím ten pocit poprvé v životě. 
A je to lepší pocit než být zamilovaný.

12 komentářů:

  1. Věřím, že jednou se do podobného postavení dostanu. Hezky napsané.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky, Jirko. A držím pěsti! :-)

    OdpovědětVymazat
  3. mě by zajímalo, ve které profesi to takhle chodí? :)
    Jinak hezky napsáno, asi všichni by chtěli dosáhnout něčeho takového, jenže většina jsou kapitalisti a šli by po žluťoučkých penízkách :))) ..jo, přiznávám, já bych to udělala taky tak.

    OdpovědětVymazat
  4. Klobouk dolů! Jednak za evidentní profesní zdatnost a jednak za rozhodnutí, které by učinil málokdo :-)
    Kéž bych o sobě mohla jednou napsat něco podobného (a budu skromná, stačilo by mi, aby po mě toužil jen jeden zaměstnavatel :-)
    Už dlouho jsem ti chtěla napsat, že od doby, co jsem objevila tvůj blog a ignorujíc požadavky dětí (jeden mlíko, druhý pohádku) ho během chvilky celý přelouskala, těším se jak malá na každý další článek!
    Moc se mi tvůj styl psaní líbí :-)

    OdpovědětVymazat
  5. vím, že to musela být težká, přetěžká rozhodnutí... gratujuji Ti k nim, a zároveň Ti je tak trochu závidím - nevím, jestli bych...; pro taková rozhodnutí musí být člověk mj. OSOBNOST, a to, jak jsem měl to štestí i čest zjistit, ty rozhodně JSI!!
    zdraví Tě, JJ

    OdpovědětVymazat
  6. Gratuluji k vašemu pocitu štěstí z ega velkého až do nebes. Doposud jsem si myslel, že štěstí pramení spíše z jeho potlačení :) Soudě podle twítů lidí, přes které jsem se dostal na tento článek, vás člověk musí znát osobně, aby si nemyslel, že jste jste se jen dočasně uspokojila odmítnutím nabídek těch lumpů - firem :) Snad se mi taky někdy poštěstí tuhle hloupou myšlenku vyvrátit při nahodilém osobním setkání :)

    Přeju hodně pracovního štěstí a chuti do života.

    OdpovědětVymazat
  7. To je super, gratuluji :)
    Jenže u ostatních to tak růžové není, ostatní se perou o místo a místa se ji vysmívají. Tak aspoň někdo se směje místům. Jednou bych taky chtěla být nepřeplatitelná a spokojená tam, kde jsem :)

    OdpovědětVymazat
  8. Tipuji, že tak 10 % lidí je dostatečně výjimečných či nepostradatelných, že o ně firmy bojují. Zbytek se musí o své místo poprat.

    Navíc by mě zajímalo, jak bys to napsala třeba za 10 let, až budeš mít dvě děti, hypotéku, spoření na důchod, atd. Teď to zní jako mladické jásání způsobené nedostatkem zkušeností a žitím pro současnost bez myšlení na budoucnost (viz "před koncem měsíce hledám po kapsách drobné").

    Ale užívání si současnosti a žití pro okamžik ti jde, to je bez debat.

    OdpovědětVymazat
  9. ja som na tom uplne rovnako...som na volnej nohe, robim len to, co ma bavi a asi v zivote by som uz nesla do klasickeho zamestnania...pocitovala som tam velmi malo slobody a kazde rano bol nastup do officu pre mna pretvarka...tak som stym prastila a venujem sa tomu, co chcem :)

    OdpovědětVymazat
  10. To by se Ti mohlo líbit povídání Simona Sineka...
    https://vimeo.com/40979758

    OdpovědětVymazat
  11. Pěkně vystihnuto, je vidět, že jsi na to přišla. Kéž by více lidí pochopilo, že peníze neznamenají vůbec nic ve srovnání se vším tím důležitějším pro život, ať si pod tím představujeme cokoliv.

    Jen mezi námi, každý se dá koupit, jde jen o výši té nabídky. Co kdyby nabídli ne 2x tolik, ale třeba 10x tolik? :-)

    OdpovědětVymazat
  12. díky za hezký článek, ale vzhledem k mé situaci kdy mne nikam nechcou mi to moc nepomohlo :-(

    OdpovědětVymazat

AddThis