Nevyžádané příběhy

Jsem unavený posluchač nevyžádaných příběhů. Slýchám je často, všude kolem sebe. Lidé si nemohou pomoci a  hodí je na mě vždy, když mají pocit, že by ze mě mohli vytřískat trochu toho soucitu, pozornosti, obdivu nebo uznání. Stékají po mně jako provazy letního deště po letenských fasádách, ale i přesto druhá strana nepoleví ani o píď. 



Jenomže - jak se říká - když Tě něco vytáčí, má to důvod. Takže to zkoumám, už několik měsíců. Zkoumám vypravěče nevyžádaných příběhů a vnímám, co to se mnou dělá, co to dělá s nimi, proč to dělají a kdy a proč to dělám já. 

Nalistujete-li si ve slovníku Citového vydírání str. 9 456, najdete přesnou definici toho, co to Nevyžádané příběhy jsou:

Nevyžádané příběhy jsou kopa sraček, které někomu říkáme proto, abychom v něm vzbudili lítost, soucit, obdiv, pozornost, pocit viny nebo uznání, aniž by se nás na to někdo zeptal, nebo jen nepatrně naznačil, že by měl o náš soukromý život zájem. Je to příběhový spam, o kterém víme, že pokud ho nepropašujeme do jakékoliv odpovědi, dotyčný by se danou informaci nemusel dozvědět - protože není vůbec žádný důvod, proč by ji vlastně měl vědět. Smyslem takového sdělení není pocit sounáležitosti, pocit úlevy ze sdílení svého neštěstí ani žádost o pomoc. Smyslem je jen a pouze touha (často podvědomá) vyvolat emoci výhodnou pro vypravěče. Potřeba vyvolat takovou emoci pramení z potřeby získat více pozornosti a lásky.


V praxi to vypadá třeba takhle:

A: Stihneš to do středy? 
B: Hele, v pondělí vezu psa na převaz, je na tom teď dost špatně a Marek to nese fakt blbě, musím být pořád u něj a už jsem nespala asi 5 dní, vůbec nechápu, že to ještě zvládám, si neumíš představit, kdyby aspoň pomohla tchýně, co bydlí přes ulici, ale prej toho má moc, no, tak jsem na to sama. Mám ještě tři jiný deadliny, ale snad to do středy stihnu.


Kdyby takhle Bé odpověděl párkrát do roka, tak to chápete: Bé má prostě blbej den. Jenomže rozdíl je v tom, že Bé takhle odpovídá často. Vlastně skoro pořád. I když se nic výjimečného neděje. Za každou nevinnou otázkou číhá několik nevyžádaných příběhů, které mi říkají, jak to má Bé na světě těžké. Bé nechce pomoc. Bé chce politovat a poplácat po ramenou, jakej je borec, že to zvládá. Ve mně to vyvolává, bohužel, úplně jinou emoci. Chci vzít Bé hlavou vo futra a zeptat se: Nestačilo říct, že ano? Mám Ti teď říct svůj dojemný příběh?

Jsem z toho volání o pozornost unavená. Jsem unavená z toho sevřeného žaludku a pocitu viny, kdykoliv na mě vytasíte své nevyžádané příběhy, protože se cítíte, že jste v životě nešťastní a že to možná nikdo nevidí. A tak je propašováváte, kam jen to jde. Jsem unavená z těch situací, kdy mám cítit něco, co jsem si sama nevybrala, o co jsem nepožádala a co často nechci a nepotřebuji vědět. Jsem unavená, že mi někdo odpovídá na otázky, které jsem nepoložila.

A tak teď chodím a přemýšlím o tom. Kdykoliv hodím na někoho příběh, o který si neřekl a který v něm má vzbudit nějaké podivné pocity viny, přemýšlím, proč to dělám. Bolí to. Přiznat si, že jste člověk, který odpovídá na otázky: Jak se máš? Jak se cítíš? aniž by se ho někdo ptal, je bolestivé. Protože to jen znamená, že kolem sebe nemáme dost lidí, kteří se nás na to ptají.

A teď jsou dvě možnosti, proč se nás na to neptají. První je, že to nechtějí vědět. Druhou je, že jelikož jim to křičíme do tváře v každé otázce, kterou nám položí a která se na to neptá, tak jsou vůči naší bolesti už imunní. 

Ať tak či tak: zatahováním cizích lidí proti jejich vůli do svých problémů vám z nich nepomůže. Protože spam nenávidíme všichni. Jen v mejlech vás proti nám brání paragrafy, kdežto ve skutečných konverzacích jsme proti nim bezbranní.


8 komentářů

  1. Na přednášce Špinavé triky při vyjednávání jsem vyslechla taktiku, kdy ve chvíli, kdy ma člověk platit, tak se skoro vytasí s historkou, že jeho děti nemají co jíst... něco podobného poslouchám každý měsíc v práci, když se blíží výplaty nebo chce někdo přidat (to je úplně jiný level, v tu chvíli začíná firma krachovat). Nevím, jak v takových chvílích reagovat, kdybych fakt řekla to, co bych chtěla... tak si pak připadám jako naprostej kretén, ale na druhou stranu si říkám, že nic jiného si takový člověk nezaslouží.

    OdpovědětVymazat
  2. Při čtení Vašich řádek mi hlavou běželo jen jediné - SOUCIT. Vím, jak je to těžké Irituje nás to. Vysává nám to energii, ale až v momentě, kdy se ocitneme u kormidla snažící se doplout do přístavu Soucitu druhých a neutopit se u toho, pochopíme, jak moc utrpění Ti lidi prožívají...

    OdpovědětVymazat
  3. Aneb "Nejlepší člověk je ten, který mě obdaří svojí nepřítomností" - Bukowski :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Některým autorům nevyžádaných příběhů asi ani nevadí, že je nikdo neposlouchá. Chtějí se prostě vykecat a potřebujou k tomu aspoň komparz, kterej se sice neúčastní, ale je přítomen. Lidi, co nepotřebujou lidskej komparz, mají psa.

    OdpovědětVymazat
  5. Když ono... nevyslechni člověka, který o to nevyřčeně prosí. A když tedy je nad slunce jasné, že se komu vypovídat nemá. Musím uznat, že mě to někdy taky irituje a někdy nepobírám nutnost "so deep", ale s rukou na srdci se obávám, jestli někdy taková "pijavka" energie taky nejsem. :D

    OdpovědětVymazat
  6. ...Jsem unavená z těch situací, kdy mám cítit něco, co jsem si sama nevybrala, o co jsem nepožádala a co často nechci a nepotřebuji vědět...
    Na zemi leží člověk, krvácí. Ale já jsem se nikoho neprosila, aby se tu přede mnou klátil, překročím ho?!
    Řekne te si:Ale to je něco jiného? Ten člověk skutečně potřebuje pomoc.
    A člověk co potřebuje vyslechnout, ne?
    To nejmenší, co pro druhého můžeme udělat je vyslechnout ho (nevim jestli to řekl už někdo chytřejší přede mnou, ale každopádně to říkám já!)

    OdpovědětVymazat
  7. Po prvé som veľmi rada, že som natrafila na tento blog a spríjemňuje mi sobotné ráno.
    Po druhé je to skvelý článok, naozaj je takých ľudí veľa a aj ja sama sa tak často správam. Toto však má čo dočinenia aj s tým, aká je človek osobnosť. Ja som ambivert - extro aj introvert do takmer rovnakej miery, pričom introvertnú časť som paradoxne spoznala až na Erasme. Avšak rozprávam veľmi veľa (zvyčajne veľmi rada, niekedy nie, no to je zriedkavé). Reč je môj filter. Radosti aj bolesti. Ja rozprávam, aj keď rozmýšľam. Ak sa hádam, okolo 40% mojich slov nie sú skutočné argumenty ani emocionálne výlevy, ale moje myšlienkové pochody (to znamená, že ak sa hnevám, veľakrát si pri skladaní argumentov spomeniem na iné situácie, kedy ma daná osoba nahnevala, zniem uštipačne, ubližujem, a pritom to sú len myšlienky a napokon sa rozhodúvam odpustiť alebo to predebatovať v pokoji. Osoba si však už stihla vypočuť aj tie medzipristátia). Aj takto sa môžeš dozvedieť nevyžiadaný príbeh. Od ľudí, ktorí musia rozprávať, aby vedeli, čo rozprávať. :)
    Súcit je ťažká no dobrá vec. Tí ľudia o tom podvedome vedia. Nemaj strach s láskou ich zastaviť a povedať "Vidím, že sa potrebuješ vyrozprávať. Teraz naozaj hľadám iba odpoveď na moju otázku o tej strede, mám toho tiež viac a nie som v stave si ťa vypočuť. Pozriem sa ale večer do diára a predbežne sa dohodnime na štvrtok počas obeda, a porozprávaš mi všetko o Marekovi a o tom, ako sa máte, čo ty na to? Chcem to počuť, no teraz nemôžem." Také odporúčanie od tej, čo je častejšie rozprávačom než poslucháčom. :)

    OdpovědětVymazat
  8. Ach, nemůžu nic napsat a vyplašit tuhle krásnou báseň. Tak jen čekám, až se ve mně usadí.

    OdpovědětVymazat

© #FF69B4 Panda
Maira Gall