Pexeso

Některé večery jsou moc dlouhé, trvají týdny, měsíce i roky. Přikrývám se prací, přitahuji si ji pomalu až pod nos a kolem půlnoci ji vždycky přetáhnu pro jistotu i přes hlavu.

Můj byt je najednou pětkrát větší, než býval, rozléhá se teď skoro po celé Praze. Mám kuchyň někde u Černého Mostu a ložnici na Stodůlkách, jít si ráno udělat čaj mi někdy zabere celý den. Tma je o pár odstínů tmavší než bývala a za rohy stěn stojí všechna strašidla, kterých jsem se bála jako malá, jsou tam seřazená, hrajou pexeso a smějou se, že se snažím už hodinu usnout.

 Ležím v posteli a slyším radostný chichot, kdykoliv jedno z nich otočí dvojičku. Otočit ty správné karty a schovat si je do kapsy kabátu, tam, kde je nikdo nevytáhne a kde se jim nic nestane. Dokud někdo nerozdá znovu. Svět se stal pexesem.

 Za dva měsíce mi bude třicet. Zase ležím na stole a nevím, kde je moje dvojička. Mám strach, že prohraju a v tom strachu si myslím, že ke mně teď patří všechny karty kolem. Přehlížím odlišné barvy, vzory i barvy, hlavně ať nás někdo vytáhne, položí na sebe a pak nás uloží do kapsy u kabátu, kde budeme spolu. Dva.

 Mám touhu v tramvaji objímat cizí muže, dát jim jen na chvilku hlavu na rameno a položit si ruku na jejich hrudník. Zhluboka se nadechnout a vydechnout. Zavřít oči. Cítit, jak dýchají a přejížděť konečky prstů po něčí šíji. A za tři zastávky se zvednout, poděkovat a vystoupit.

 Přitom by stačilo přejet prstem po obrazovce a vylosovat si z balíčku karet dvojičku na dnešní večer. Ze slušnosti se nejdřív sejít na víno, ona poctivě vyholená, on před odchodem uklidil v ložnici, zaženeme společně strašidla ze Stodůlek na Černý Most. A než se vrátí, pár nocí se v klidu vyspíme, opojeni vlastní nezávislostí. A když budou zase někde u Anděla, stačí se schovat pod novou peřinu. Místo pexesa hrajeme Člověče, nezlob se, vyhrává ten, kdo dostane všechny figurky k sobě do domečku. Všechny tmy duše utlumí ibalgin, lexaurin, víno nebo nový match na tinderu. Prosím všechno třikrát, zamíchat, netřepat.

 Na jeden klik umíme vymazat samotu, strach i smutek. Pro jistotu vysypat koš, aby je tam nikdo nenašel. Jak by to přece bylo mezi našimi instagramovými filtry a vtipnými facebookovými statusy trapné.

 Dala jsem si je místo koše na plochu. Jezdím kolem nich myší a učím se. Že cítit bolest je dobré. Že strach je kompas. Že na smutek se neumírá. Že známosti na jednu noc nic nezalepí. Nerozsvicuji a nehledám východ, dokud si mé oči nezvyknou a nepřestanu se bát tmy i toho, že prohraju v pexesu. 

Poprvé to zkouším. Nemazat. Nepřebíjet. Upřímně, je to úplně nahovno, moji přátelé mi soucitně mávají z tinderu nebo ze svých zásnubních fotek a drží mi soucitně palce.

 Tedy vlastně si je držíme navzájem. Protože já vím, že i v té kapse u kabátu se svou vysněnou pexeso kartičkou, je občas tma. A možná, že se strachem ze tmy nám žádné dvojičky nikdy nepomůžou.

16 komentářů

  1. Moc hezky napsano. Je to tak, musi se to odzit. Drzim palce.

    OdpovědětVymazat
  2. Ou to mě mrzí, zas bude líp to je potřeba si uvědomovat.

    OdpovědětVymazat
  3. Ještě není vše ztraceno :) 30 let není konec života, ten správný chlap přijde! :)

    OdpovědětVymazat
  4. Napsat o depce tak kouzelným způsobem... Tleskám.

    OdpovědětVymazat
  5. Výborně napsáno. Jedním dechem přečteno!

    OdpovědětVymazat
  6. Za osm měsíců mi bude třicet a občas se cítím dost podivně... hezky a trefně napsané.

    OdpovědětVymazat
  7. Tohle "ploche" obdobi znam...nakonec se vytrati, rozpusti...a clovek je tvor potkavaci, pak setkavaci, pak i nakonec milujici...

    OdpovědětVymazat
  8. Hmm, skvěle popsáno to,co právě také prožívám a citím. Díky Michelle

    OdpovědětVymazat
  9. Kéž by se dal posunout čas. Nebo by existoval někdo, kdo nám řekne, kdy už se zase budeme cítit líp. Abychom si to mohli zakroužkovat v diáři a těšit se na ten den jako na dovolenou. Na to, že nám bude zase hezky...

    OdpovědětVymazat

© #FF69B4 Panda
Maira Gall